Tento smutný příběh se může kopírovat a publikovat v naději, že to zastaví neetické "chovatele" a ty, co chovají jen pro peníze.

Nepamatuji si moc o místě, kde jsem se narodil. Bylo to stísněné a tmavé místo a lidi si s námi nikdy nechodili hrát. Pamatuji si mámu a její měkkou srst, ale byla často nemocná a velmi hubená. Měla jen velmi málo mléka pro mě a mé bratry a sestry. Pamatuji si, že mnoho z nich umřelo a velmi mi chyběli.

Pamatuji si na den, kdy mě sebrali od mámy. Byl jsem velmi smutný a vystrašený, moje mléčné zuby sotva vyrostly a opravdu jsem ještě měl být u mámy, ale ona byla tolik nemocná a lidé stále říkali, že chtějí peníze a jde jim na nervy ten nepořádek, co já a moje sestra děláme. Tak nás dali do klece a vzali na neznámé místo. Jen nás dva. Tulili jsme se k sobě a byli jsme vystrašení; stále nás někdo nepřišel ani jen pohladit. Tolik nových objektů a zvuků a pachů! Jsme v obchodě, kde je tolik různých zvířat! Některá piští, jiné mňoukají, další pípají. Moje sestra a já jsme natlačení v malé klícce. Poslouchám tu i jiná štěňátka. Vidím lidi, kteří se na mě dívají, líbí se mi "malí lidé", děti, vypadají tak mile a směšně, jako kdyby si chtěli se mnou hrát. Celý den zůstáváme v malé klícce; někdy protivní lidé bouchnou do skla a vylekají nás. Často nás vyndají ven, aby nás ukázali lidem. Někteří jsou jemní, jiní nám způsobují bolest; vždy posloucháme "ach, jaká jsou rozkošná, chtěl bych jedno!" ale nikdy si nás nikdo nevezme. Moje sestra umřela minulou noc, když bylo v obchodě tma. Položil jsem si hlavu na její jemnou kožešinu a cítil jsem, jak život uniká z jejího malého hubeného těla. Slyšel jsem je hovořit, že byla nemocná a že by mě měli prodat za sníženou cenu, abych co nejrychleji opustil obchod. Myslím, že moje tenké zavytí bylo jediným projevem smutku nad mojí sestrou, protože její tělo ráno vyndali ven z klícky a zakopali.

Dnes přišla jedna rodina a koupila si mě! Och, šťastný den! Je to milá rodina. Opravdu, opravdu mě chtějí! Koupili mi misku a krmivo a malé děvčátko mě drží něžně v náručí. Mám ji tak rád! Mamka a taťka říkají, že jsem milé a dobré štěně! Dostal jsem jméno Angel, čili Andílek. Rád olizuji moje nové lidi. Rodina se o mě vzorně stará, mají mě rádi a jsou něžní a milí. Jemně mě učí, co je správné a co ne, dávají mi dobré jídlo a hodně lásky. Snažím se hodně zavděčit těmto úžasným lidem. Mám velmi rád malé děvčátko a rád si s ním hraji a honím. Dnes jsem byl u veterináře. Bylo to zvláštní místo a já jsem se bál. Dostal jsem nějaké injekce, ale moje nejlepší kamarádka, malé děvčátko, mě jemně držela a říkala, že to bude v pořádku. Tak jsem se utišil. Veterinář musel povědět něco smutného mojí milované rodině, neboť vypadali strašně nešťastní. Zaslechl jsem něco jako "silná dysplazie kloubů" a něco o mém srdci. Slyšel jsem veterináře zašeptat o "množitelích" a že moje rodiče určitě nebyli testovaní. Nevím, co to všecko znamená, ale bolí mě vidět mojí rodinu takovou smutnou. Ale stále mě milují a já je mám stále velice rád. Už mám 6 měsíců. Venku, kde jsou jiná štěňátka silná a bláznivá, mě hrozně bolí jen se pohnout. Bolest nikdy nepřestává. Bolí mě běhat a hrát si s mým milovaným děvčátkem, a těžko se mi dýchá. Snažím se ze všech sil být silným štěňátkem, jakým by jsem měl být, ale je to tak těžké! Láme mi srdce, když vidím děvčátko tak smutné a když poslouchám mamku a taťku hovořit, že "asi nastal ten čas".

Několikrát jsem byl na tom místě u veterináře a zprávy nikdy nebyly dobré. Vždy hovořil o "dědičných problémech". Já přece chci jen cítit teplé slunečné paprsky a běhat, hrát si a tulit se k mé rodině. Minulá noc byla nejhorší. Bolest byla mou stálou společnicí. Teď mě už bolí se i postavit a napít se. Chci se postavit, ale můžu jen skučet bolestí. Vzali mě naposledy do auta. Všichni jsou tolik smutní a já nevím proč. Byl jsem zlý? Snažil jsem se být dobrý a mít všechny rád; co jsem udělal špatně? Och, jen kdyby ta bolest pominula! Kdybych jen mohl osušit slzy mého děvčátka! Vystrčím jazyk, abych jí olízl ruku, ale můžu jen zaskučet bolestí. Stůl u veterináře je tak studený. Tak moc se bojím. Všichni lidé mě objímají a hladí. Pláčí do mého kožíšku. Cítím jejich lásku a smutek. Podařilo se mi jemně olíznout jejich ruce. Ani veterinář nevypadá dnes tak přísně. Je jemný a cítím jakousi úlevu. Děvčátko mě něžně drží a já jí děkuji za všechnu lásku, co mi dala. Cítím jemné píchnutí v přední pacce. Bolest začíná ustupovat. Cítím jak na mě přichází pokoj. Teď jí můžu něžně olízat ruku. Začínám vidět sny, vidím přicházet mojí mámu a mé bratry a sestry na vzdáleném zeleném místě. Praví, že tam není bolest, jen pokoj a štěstí. Dávám mé rodině sbohem jediným způsobem, jakým umím - slabím zavrtěním ocásku a přitulením se. Doufal jsem, že s nimi strávím moc, moc měsíců, ale nebylo mi to souzené. "Víte", řekl veterinář, "štěňátka v pet-shopech nepochází od etických chovatelů". Bolest teď ustává a já vím, že přejde mnoho let, než svou milovanou rodinu zase uvidím. Kdyby se to jen bylo všecko odehrálo jinak!